How to ruin a book

11. července 2012

Nejdříve je třeba položit si otázku, co člověka, jako jsem já, člověka, který už pěkných pár měsíců přesvědčivě rozhlašuje, že z duše nenávidí veškerou moderní techniku, zkázu lidstva, k tomu, aby namísto použití tužky a papíru zasedl k notebooku a vypisoval své myšlenky do hučícího přístroje, k němuž nemá tak úplně důvěru už proto, že si může jediný nechtěný pohyb vyložit coby vývzu k smazání veškerého textu a podobným nepravostem. Ač to zní neuvěřitelně, důvod je prostý. Tak jako se svět už poměrně dlouhou dobu pokouší vyhubit kuřáky, pravděpodobně nemá mnoho pochopení ani pro pisálky. V celém městě je prakticky nemožné sehnat linkovaný zápisník s tvrdými deskami v odpovídající velikosti a bez vyznačení dnů, během kterých je nutno dané stránky popsat (znám jen velmi málo věcí, které víc omezují lidskou svobodu). Jelikož je pro mě ale nemyslitelné zůstat zcela literárně nečinná, rozhodla jsem se, že se alespoň pokusím vložit pár slov na nenáviděný internet, tedy samozřejmě až poté, co jsem si to pokoušela vynahradit dvěma novými, voňavými výtisky knih Na Chesilské pláži od Iana McEwana a Miláček od Guye de Maupassanta a obřím plakátem Audrey Hepburn coby Holly Golightlyové do pokoje. Což mě přivádí k tématu, kterému se chci dneska věnovat. Film s názvem Snídaně u Tiffanyho jsem nikdy v životě neviděla - může to být překvapující, jelikož se zdá, že ho za těch asi padesát let už viděl téměř každý -, ovšem přečetla jsem knihu od Trumana Capota. Netřeba dodávat, že je Holly jednou z nejbáječnějších hrdinek, které znám - narozdíl od obvyklých ód na přitažlivé, zhýralé děvkaře (do nichž jsem bezmezně zamilovaná, zatímco téměř marně pátrám po podobném exempláři v reálném světě) se zde všechno točí okolo stejně okouzlující ženy, takové, kterou by se všechny z nás chtěly jednoho dne stát. Nikdy jsem ale tak úplně neprahla po tom shlédnout filmovou verzi. Je nutno přiznat, že jsem k tomu zatím neměla ani moc příležitostí, ovšem poslední zhruba rok jsem přistoupila na novou teorii, podle níž je film třeba brát pouze jako upoutávku na knížku, anebo - v lepším případě - zjistit,o čem je film a proč je úspěšný, a pokud se vám to bude zamlouvat, prostě jít a koupit si knihu. Na každém fóru a podobných vymoženostech (opravdu nejsem zrovna počítačový mág) si člověk může přečíst nesčetné příklady srovnání knih a filmů, což je podle mého nesmysl. Jedná se o věci natolik odlišné, že není třeba je srovnávat, ale pokud to vezmu obecně, knížka je přece vždycky a za každých okolností lepší, a to především z jednoho hlavního důvodu - byla první. Všechna ostatní přepracování jsou pouze nepřirozenými zásahy do skutečného děje "pravého" příběhu, a přestože se obvykle jedná o fikci, pokaždé mám chuť položit si otázku "jak to tedy opravdu bylo?" A odpověď je jasná - tak, jak to bylo popsáno na začátku. Z toho vyplývá, že mě nic nedokáže rozčílit víc než překopávání původního příběhu a vytváření nového. Nehledě na to, že nechápu, proč to režiséři/scénáristé/producenti vůbec dělají (pokud se jim původní děj líbí a předpokládají, že přiláká hodně lidí, proč ho mění? A pokud ne, proč prostě nezfilmují něco jiného, anebo si nenapíšou vlastní předlohu?), je to pro mě jednoduše svatokrádež. Je mi líto spisovatelů, kteří neuváženě prodali svá práva (ačkoli si málokdy dovolí výslednou práci filmařů na veřejnosti kritizovat), je mi líto fanoušků, kteří si narozdíl od zbytku konzumní společnosti původní dílo skutečně přečetli, je mi líto kdoví-kolika-tisícičleného týmu, který film stvořil (narozdíl od knihy, kde stačí jediná osoba a zlomek peněz) a je mi líto i mně samé, že jsem nucena takovou zkázu sledovat. Proč se vůbec tvoří adaptace? Proč není svět literatury a svět filmu oddělen způsobem, který by zamezoval převádění veškerých úspěšných titulů na stříbrné plátno? Podle mého v (prozatím) nedožitých sedmnácti letech pravděpodobně nesprávného názoru spočívá kouzlo správné knihy nikoli v postavách či v ději, ale v myšlenkách, které jsou v ní vyjádřeny a popsány, v myšlenkách, které jiným způsobem nemohou být nikdy vyjádřeny, neboť by bylo směšné nechat je všechny odcitovat herci. Proč se tedy někdo domnívá, že proto, aby poznal čísi dílo, stačí, aby si pustil film (slovo "film" si nyní představte spíše vyprsklé než vyslovené, s ohromnou a zcela nezastíranou stopou opovržení v hlase), který podle něj byl natočen?
C.