DIY life

Život je boj - říkávají znudění, ztrhaní a nešťastní lidé. Nebo to říká úplně každý? Těžko říct, jaký je v tom rozdíl. Ale já, možná životem nezkroušená, možná neschopna posoudit pravdu, říkám ne. Život je zábava. Život je láska. Život je tu od toho, abychom ho žili. Nechce mi přece nikdo namluvit, že haldy lidí dnem i nocí pracují, aby si na něj vydělali, a potom z něj nemají prakticky žádné potěšení? K čemu by jim to potom asi bylo? A to je, dámy a pánové, jeden z důvodů, proč nevěřím své babičce a další armádě depresivních pesimistů, kteří zastávají názor, že život jsou jenom starosti, práce a trápení. Uznávám, že každý má někdy špatné období, každému se může přihodit něco tragického, ale největším nebezpečím života je pořád člověk sám. Pokud totiž existuje v domnění, že nic nemá cenu a vše je předem ztracené, že svět se hemží podvodníky a na každém rohu se dá očekávat jenom to nejhorší, snad by se cítil líp mrtvý. Ovšem podle mě většina podobných lidí vypouští podobné věci z úst jenom ve špatné náladě nebo prostě proto, že je rozčiluje něčí naivita a bezstarostnost (jedny z mých převažujících vlastností), ale neznamená to, že se tím řídí pořád. Ačkoli vlastně nevím, proč tenhle článek píšu, a nerada rozdávám ponaučení (hlavně proto, že stejně nemám nikoho, kdo by při pohledu na mě neudělal pravý opak), z tohohle snad jedno plyne. Život je tu od toho, abychom si ho užívali, ne přežívali! Nemá cenu řešit zbytečné obavy ani překypovat blbou náladou jenom proto, že je venku třicet šest stupňů (pokud neondléváte jako já). Zrovna tak být zalezlý doma a umírat nudou, když se můžete něco dělat nebo se s někým sejít.
JUST LIVE!
C.

You can find only Fuckingham Palace here

Je osm ráno a já píšu na blogspot, a to může mít jediný důvod - že mám trochu narušený denní režim. Nejspíš to bude tím, že jsem asi v půl šesté ráno přijela z Londýna. Strávila jsem tam asi pět dní - sice s Edou (což je můj otec, a ne, nejmenuje se Eduard, ale příběh o tom, jak k téhle přezdívce přišel, je moc dlouhý a nezajímavý), ale pořád to byla Anglie, a ani se se mnou moc nehádal, pokud jsem ho tedy nezmlátila v metru. Což mě přivádí k tomu, že metro je narozdíl od Big Benu nebo Oxford Street skutečným centrem Londýna. Tady potkáte nejvíc lidí, tady získáte (zadarmo) nejčerstvější noviny, tady se povaluje nejvíc odpadků (to možná trochu přeháním). Ani se mi nechce počítat, kolik hodin jsem tam strávila, ale pradoxně mnohem víc než na všech ostatních místech vyjma našeho hotelu. Otázka číslo jedna - jací jsou Londýňané? Rozdělila bych je na dvě skupiny, které se ale mohou mísit, totiž na Kravaťáky a Indy a spol. Těžko říct, která z nich je početnější, co tím ale chci říct je, že pokud se někdo těšil na okouzlující zrzky v károvaných svetrech, je trochu vedle. Už proto, že většina místních obyvatel není vůbec bílá - můžete tu potkat především Indy, černochy, Pákistánce, arabky v hábitech zahalujících všechno kromě očí a směsici toho všeho. Pokud ale toužíte vidět skutečné Angličany, sedněte na linku někde v centru města, případně vystupte v bankovní čtvrti City, a prohlédněte si nekonečné davy pánů v oblecích, případně košilích (nepředstavujte si ale nic ve stylu Sherlocka Holmese nebo pana Darcyho) a taky pár dam v upravených kostýmcích.Nesmím ale zapomínat na turisty, kteří tvoří početnou část lidí, které za den potkáte - a to se nemusíte pohybovat jenom po Tower Bridge. Otázka číslo dva - jaký je Londýn? Je to neuvěřitelný paradox, ale vlastně mi nepřipadá jako to nejbritštější místo na světě. Není jako zbytek Anglie, je o něco modernější, rychlejší, má svou vlastní atmosféru. Zapomeňte na Lásku nebeskou, těch pár minut v první části Relikvií smrti ho vystihuje dokonale. A to nemyslím nijak špatně. Jenom mi tak nějak došlo, že je trochu jiné jet do Londýna a jet do nějakého malého městečka na severu (pravda, zatím jsem byla jenom v jednom). Ale jistě - je krásný, je úpravný, je jedinečný, a záleží jenom na vás, jestli dáte přednost klasickým památkám, mrakodrapům světoznámých bank nebo úhledným řadovým domečkům. Skutečně okouzlující jsou ale i hospůdky, obchůdky nebo knihkupectví - dokonce i shopping centra mají hezčí než u nás. Na to můžu plynně navázat třetí otázkou - co jsem si koupila? Vím, že tohle není blogspot o módě, ale proč se nepochlubit, ne? V Anglii je oblečení totiž opravdu levnější (většinou). Centrem nízkých cen je Primark na Oxford Street, kde jsem viděla mnohem víc lidí než na všech památkách dohromady. Někeré ženy vypadají, že tam stanují celý den, a odpočívají někde v koutě s látkovou taškou narvanou zbožím. Oproti tomu já jsem si tam koupila "jenom" tmavé džíny (čtyři libry), tričko s ohromnou černou mašlí (šest liber), příliš velké kalhoty od pyžama s norským vzorem (pět liber), vínové podkolenky (? asi dvě libry), průhledný deštník (tři libry) a lip smackery, které jsem kdysi marně sháněla v Douglasu. Jinak mám dvě volná trička z H&M, květované kalhoty z výprodeje v Topshopu (výprodej pořád neznamená zadarmo), svetr, který se v Británii nosí jako školní unifroma, a díky tomu stál u Markse&Spencera jenom pět liber, nějakou kosmetiku včetně velkého balení šamponu z Lushe, baseballovou bundu Oxfordské univerzity, nerd brýle s britskou vlajkou, peněženku z úžasného obchodu Acessorize, řetízek z Peacoks, který jsem si tam vyhlédla už v červnu, obří plakát do pokoje s Big Benem a červeným autobusem, nový deník s magnetem na zavírání, samozřejmě hromadu černého čaje a - nakonec - přívěsek na klíče s Relikviemi.Otázka číslo tři - miluju Londýn? Yes, I do!
C.
P.S. (věci, co mi naskakují, zatímco hledám obrázky) Ano, byla jsem v Londýně v době "nejhorších nepokojů od druhé světové války". Ano, nutila jsem každý večer Edu chodit venku do jedenácti. Ano, oba jsme to přežili.
P.P.S. Jedním z mých hlavních záměrů bylo obejít místa, kde se natáčel Harry Potter. Mám fotku na Millenium Bridge (což je ten most, který ve filmu zničili Smrtijedi - můžu vás ujistit, že pořád stojí) a taky na "nástupišti devět a tři čtvrtě", což je výklenek, který zbudovali pro turisty na nádraží King´s Cross. Bylo to pro mě docela překvapení, protože jsem měla v plánu přijít za nicnetušícím zaměstnancem nádraží někde mezi nástupišti devět a deset a zeptat se ho, kde je nástupiště devět a tři čtvrtě, ale stihla jsem jenom "Excuse me", protože on okamžitě zareagoval "Harry Potter?" (snad si nemyslel, že já jsem Harry Potter) a poslal mě úplně na druhou stranu. Mimochodem, proč v Praze nejezdí obří rudé autobusy s reklamou na Relikvie a fotkou Rona a Hermiony, jak se objímají?