Říct byla jsem na půlnoční premiéře Harryho Pottera a Relikvií smrti zdaleka nevystihuje všechno, co se tu noc stalo. Jsou věci - a takovou věcí myslím cokoliv, od lidí přes místa až po určitá období - ze kterých máte dobrou náladu, ze kterých jste nadšení nebo které vás dojímají. Pak je ale ještě jedna kategorie, a do té patří věci, které mají svůj vlastní pocit. Třeba Vánoce. Jde sice o jediný den v roce, ale přesto má jedinečnou atmosféru a patří k němu prostě vánoční nálada. A v mém případě patří - nebo patřil? - mezi věci s vlastním pocitem i Harry Potter.
![]()
Vím, že je to hrozně dětinské, ale když si pustím O´Children od Nicka Cavea (jedinou skutečně potterovskou písničku kromě znělky - tu du tu du du důůů du důů tu du du dů du dů :D) a prohlížím si obrázky z filmů, připadám si hrozně prázdně - přitom je to přece jenom vymyšlený příběh, který se mnou nemá nic společného. Ale možná mám něco společného já s ním. Už teď se mi těžko vzpomíná sama na sebe, když mi bylo devět - vypadala jsem jinak, chovala jsem se jinak, bavily mě jiné věci, znala jsem jiné lidi. Jedna věc mi ale z té doby zůstala. Když mě máma konečně donutila podívat se na první díl Harryho, ačkoli jsem ho dlouho tvrdošíjně odmítala s tím, že je to blbost (přitom jsem o něm paradoxně věděla jenom to, že nápis "Harry Potter" byl na želatinových fazolkách, které jsem si kdysi dávno koupila - jen tak mimochodem, tehdy mi nechutnaly a dneska je zbožňuju), začala jsem toužit jen po jediné věci. Najít v den svých jedenáctých narozenin v kaslíku dopis s mým jménem vyvedeným zeleným inkoustem... Později jsem ho tam opravdu našla, ale to už je jiný příběh. (Zklamu vás, ale jediným důvodem, proč ho nevyprávím, je, že není moc zajímavý. I když bych si přála, aby šlo o zatajování určitých věcí před mudly.) Nevím, jestli mě tehdy napadlo, že mi tahle posedlost vydrží dalších šest nebo sedm let. Pochybuju, že jsem si myslela, že ve svých téměř šestnácti letech uteču (radši jsem se neptala, jestli mi to někdo dovolí) do Prahy na půlnoční premiéru sedmého dílu. (Prosím, nikdy neříkejte osmý. Je to druhá část sedmičky.) Ale udělala jsem to. A kdyby Harry ještě pokračoval, jela bych tam znovu. (Ale ve skutečnosti nestojím o další díl. Bude to pro nás pro všechny kruté, ale budeme to muset překonat. Protože je upřímně mnohem lepší oplakávat konec svojí oblíbené edice, než se dívat, jak pomalu upadá a mění se v nečitelnou nastavovanou kaši. Jestli se Rowlingová nechá zviklat k tomu, aby psala Harryho dál... samozřejmě si to přečtu, ale ze všeho nejvíc jí přeju, aby to ustála a zůstala v lidských pamětích přísnou, ale legendární spisovatelkou.)
![]()
Končím s filozofováním. Tenhle článek píšu hlavně proto, abych vám řekla, jaký byl film. Na internetu se objevuje spousta stížností, ale já mám dojem, že i kdyby posledního Pottera úplně zkazili, mně se bude líbit i tak. Fakt je, že mně se o něco víc líbila první část, ale mám dojem, že tu v mých očích na dlouho žádný film nepřekoná (jo, mluvím o tom filmu, na který všichni kritici nadávali), a to z jediného důvodu - byla hlavně o atmosféře, o tom úzkostném pocitu v době, kdy náš milovaný kouzelnický svět ovládl Voldemort, kdežto "dvojka" byla dle očekávání mnohem akčnější a napínavější. Podle mě ale na emoce a atmosféru maličko zapomněli. Neříkám, že to chybělo úplně, ale... Zaprvé bych přidala trochu delší úvod. (Radím vám si doma pustit první část Relikvií, abyste se navnadili, protože potom to bude podle mě mnohem lepší.) Možná na tom má zásluhu i to, že při půlnoční premiéře v pražském multikině vypadl na první minutu nebo dvě zvuk, takže jsme viděli začátek bez zvuku (ne že by se obtěžovali pustit to znovu - ale nechci si stěžovat). Ale byli jsme v podstatě vtrženi rovnou do děje. Zadruhé - já vím, že je to už ohrané - bych tam dala něco víc o tom, jak umírali Lupin a Tonksová (plus aspoň zmínku o jejich synovi a o smrti Colina Creevyho). Záběr na dvě mrtvoly mi vážně nestačil. (Což zní trochu morbidně.) A zatřetí byla část, kde Harry zabije Voldemorta, jednou z nejméně zajímavých scén a zdá se, že moc nezapůsobila ani na ostatní lidi v Bradavicích. Voldy je mrtvý, fajn. Zdá se mi, že poslední díl měl možná jeden z nejméně dojemných konců - ale možná je to tím, že jsme všichni čekali jenom obrovskou nálož emocí, čekali jsme jich tolik, že to bylo prakticky nesplnitelné v rámci zachování příběhu.
![]()
Ale jinak... je to Harry. Bohužel poslední Harry. A místy se mi stejně chtělo brečet. (Zajímalo by mě, jestli si vůbec někdo pamatuje scénu, v níž Harry, Ron a Hermiona utíkají, zatímco kolem nich probíhá bitva, myslím, že zvuky jsou ztlumené a jenom tam hraje hudba.) Pohled na totálně zničené Bradavice jenom pomohl všeobecnému pocitu - jak říká plakát - "IT ALL ENDS". A pak je tady taky překvapení, za které Klovesovi moc děkuju (jestli v něm má tedy prsty on). Do filmu totiž přidal jednu větu, která v knížce nebyla. Doslovně si ji nepamatuju, ale řekne ji Neville během Bitvy o Bradavice a myslím, že až ji uslyšíte, tak ji poznáte. (Další věc, která mě málem rozbrečela.) Každopádně doufám, že to udělal se souhlasem Rowly, protože mi tím odpadá moje předsevzetí setkat se s ní a zeptat se, jestli byli Lenka a Neville spolu. Trochu jsem se totiž bála, co mi odpoví. (I tak se s ní ale chci pořád setkat.) Užila jsem si taky polibek Rona a Hermiony (i když už mi přišel trochu opožděný, ale pořád jsou jedním z nejroztomilejších párů v historii - no, obzvlášť Ron) a smrt Belatrix Lestrangeové (hrozně mě baví zkoumat její postavu, ale to nic nemění na tom, že to byla mrcha). A nesmím zapomenout na Snapea a Lily...
![]()
Zajímalo by mě, jestli se ještě někdy objeví něco jako je Harry, protože teď konečně zase vidím, že se mu žádný příběh nevyrovná a všechny ty údajné "mánie" nejsou ani z poloviny takové. A ještě jedna věc - jestli se Potterovi fanoušci cítí stejně jako já. Uvědomuju si, že je to naposledy - a i když bude většina z nás Harryho Pottera nadosmrti uvádět jako jeden ze svých oblíbených příběhů, už to nikdy nebude ono - už nikdy nepocítíme, že jsme součástí toho světa - už nikdy nám nebude připadat, že se to všechno odvíjí právě teď. Je konec, a z Harryho už zbyly jen knihy a filmy, které jako by najednou zaznamenávaly pouze vzpomínky - jako by se ze vstupenek do trochu jiné reality proměnily za jedinou noc zpátky v knihy a filmy - v učebnice dějepisu, které nám mají připomenout, co bývalo nové a skutečné. (Další filozofování opsané z mého deníku.)
Ale možná, že v sobě i za pár desítek let zlomek kouzla potterovského světa najdeme. Víte kde.
VOLDY´S DEAD! HOORAH!!
C.
(
Video, které jsem se sem pokoušela vložit)
