The real happines is lack of knowledge

12. července 2012

Taky máte někdy pocit, že čím víc se toho dozvídáte, tím méně chcete vědět?

Lidé ve své ryzí podstatě touží po tom, aby dospěli - většinu z nich pohání dopředu podvědomá touha vědět, jako by se co největší množství informací rovnalo jakémusi zázračnému osvícení, po němž následuje už jenom doživotní blaženost. Z neznámého důvodu všichni prahnou po cestách kolem světa, šokujícím počtu milenců nebo alespoň prvotřídním akademickém vzdělání, a co hůř, není jim dovoleno, aby to tak nebylo. Společnost se mladého jedince nikdy neptá, zda stojí o to, dozvědět se něco o světě - je mu udělena povinná školní docházka, z níž se ani ti nejmazanější nedovedou tak úplně vymluvit, a ač mu do hlavy nahustí nebetyčnou spoustu faktů od násobilky a vyjmenovaná slova až po jadernou fyziku a staroorientální literaturu, obvykle se neobjeví vůbec nikdo, kdo by dotyčným osobám vysvětlil, k čemu je to všechno dobré. Jistěže, abychom vystudovali dobrou školu. Proč? Abychom si sehnali dobrou práci. Proč je potřeba, abychom v práci znali všechno? Anebo, k čemu je taková práce k životu vůbec dobrá? Podívejte, každý už asi někdy slyšel epiteton "bezstarostné dětství". A důvodem, proč jsme v mládí o tolik šťastnější a lehkomyslnější než ve stáří, bude pravděpodobně i to, že jsme tak hrozně hloupí. Nemáme žádné strastiplné zkušenosti. Nepřečetli jsme žádnou deprimující knihu, která by nás utvrdila v tom, že lidská existence zcela postrádá smysl. Neviděli jsme žádné hrůzy, které by nás mohly ochromit. A navíc, pořád ještě můžeme doufat, že budeme jedni z těch pár vyvolených, kterým všechno dopadlo tak, jak si představovali. Faktem totiž zůstává, že skoro nic není takové, jak si malujeme. Možná je to jen mou vlastní nestálostí, ale dneska jsem s lítostí shledala, že knížka, úplně nová knížka z knihkupectví, z níž je ještě cítit nedávný tisk, rapidně ztratila svou hodnotu ve chvíli, kdy jsem přečetla prvních pár stránek. Najednou už se mi zdála jakýmsi způsobem opotřebovaná, a dá se říct, že ne tak skvělá, jak jsem čekala. A co teprve večírky, jejichž vrchol nastává v okamžiku, kdy člověk nastrojený a navoněný vychází z domu? A co milenci, jejichž kouzlo mizí s prvním polibkem?

How to ruin a book

11. července 2012

Nejdříve je třeba položit si otázku, co člověka, jako jsem já, člověka, který už pěkných pár měsíců přesvědčivě rozhlašuje, že z duše nenávidí veškerou moderní techniku, zkázu lidstva, k tomu, aby namísto použití tužky a papíru zasedl k notebooku a vypisoval své myšlenky do hučícího přístroje, k němuž nemá tak úplně důvěru už proto, že si může jediný nechtěný pohyb vyložit coby vývzu k smazání veškerého textu a podobným nepravostem. Ač to zní neuvěřitelně, důvod je prostý. Tak jako se svět už poměrně dlouhou dobu pokouší vyhubit kuřáky, pravděpodobně nemá mnoho pochopení ani pro pisálky. V celém městě je prakticky nemožné sehnat linkovaný zápisník s tvrdými deskami v odpovídající velikosti a bez vyznačení dnů, během kterých je nutno dané stránky popsat (znám jen velmi málo věcí, které víc omezují lidskou svobodu). Jelikož je pro mě ale nemyslitelné zůstat zcela literárně nečinná, rozhodla jsem se, že se alespoň pokusím vložit pár slov na nenáviděný internet, tedy samozřejmě až poté, co jsem si to pokoušela vynahradit dvěma novými, voňavými výtisky knih Na Chesilské pláži od Iana McEwana a Miláček od Guye de Maupassanta a obřím plakátem Audrey Hepburn coby Holly Golightlyové do pokoje. Což mě přivádí k tématu, kterému se chci dneska věnovat. Film s názvem Snídaně u Tiffanyho jsem nikdy v životě neviděla - může to být překvapující, jelikož se zdá, že ho za těch asi padesát let už viděl téměř každý -, ovšem přečetla jsem knihu od Trumana Capota. Netřeba dodávat, že je Holly jednou z nejbáječnějších hrdinek, které znám - narozdíl od obvyklých ód na přitažlivé, zhýralé děvkaře (do nichž jsem bezmezně zamilovaná, zatímco téměř marně pátrám po podobném exempláři v reálném světě) se zde všechno točí okolo stejně okouzlující ženy, takové, kterou by se všechny z nás chtěly jednoho dne stát. Nikdy jsem ale tak úplně neprahla po tom shlédnout filmovou verzi. Je nutno přiznat, že jsem k tomu zatím neměla ani moc příležitostí, ovšem poslední zhruba rok jsem přistoupila na novou teorii, podle níž je film třeba brát pouze jako upoutávku na knížku, anebo - v lepším případě - zjistit,o čem je film a proč je úspěšný, a pokud se vám to bude zamlouvat, prostě jít a koupit si knihu. Na každém fóru a podobných vymoženostech (opravdu nejsem zrovna počítačový mág) si člověk může přečíst nesčetné příklady srovnání knih a filmů, což je podle mého nesmysl. Jedná se o věci natolik odlišné, že není třeba je srovnávat, ale pokud to vezmu obecně, knížka je přece vždycky a za každých okolností lepší, a to především z jednoho hlavního důvodu - byla první. Všechna ostatní přepracování jsou pouze nepřirozenými zásahy do skutečného děje "pravého" příběhu, a přestože se obvykle jedná o fikci, pokaždé mám chuť položit si otázku "jak to tedy opravdu bylo?" A odpověď je jasná - tak, jak to bylo popsáno na začátku. Z toho vyplývá, že mě nic nedokáže rozčílit víc než překopávání původního příběhu a vytváření nového. Nehledě na to, že nechápu, proč to režiséři/scénáristé/producenti vůbec dělají (pokud se jim původní děj líbí a předpokládají, že přiláká hodně lidí, proč ho mění? A pokud ne, proč prostě nezfilmují něco jiného, anebo si nenapíšou vlastní předlohu?), je to pro mě jednoduše svatokrádež. Je mi líto spisovatelů, kteří neuváženě prodali svá práva (ačkoli si málokdy dovolí výslednou práci filmařů na veřejnosti kritizovat), je mi líto fanoušků, kteří si narozdíl od zbytku konzumní společnosti původní dílo skutečně přečetli, je mi líto kdoví-kolika-tisícičleného týmu, který film stvořil (narozdíl od knihy, kde stačí jediná osoba a zlomek peněz) a je mi líto i mně samé, že jsem nucena takovou zkázu sledovat. Proč se vůbec tvoří adaptace? Proč není svět literatury a svět filmu oddělen způsobem, který by zamezoval převádění veškerých úspěšných titulů na stříbrné plátno? Podle mého v (prozatím) nedožitých sedmnácti letech pravděpodobně nesprávného názoru spočívá kouzlo správné knihy nikoli v postavách či v ději, ale v myšlenkách, které jsou v ní vyjádřeny a popsány, v myšlenkách, které jiným způsobem nemohou být nikdy vyjádřeny, neboť by bylo směšné nechat je všechny odcitovat herci. Proč se tedy někdo domnívá, že proto, aby poznal čísi dílo, stačí, aby si pustil film (slovo "film" si nyní představte spíše vyprsklé než vyslovené, s ohromnou a zcela nezastíranou stopou opovržení v hlase), který podle něj byl natočen?
C.

DIY life

Život je boj - říkávají znudění, ztrhaní a nešťastní lidé. Nebo to říká úplně každý? Těžko říct, jaký je v tom rozdíl. Ale já, možná životem nezkroušená, možná neschopna posoudit pravdu, říkám ne. Život je zábava. Život je láska. Život je tu od toho, abychom ho žili. Nechce mi přece nikdo namluvit, že haldy lidí dnem i nocí pracují, aby si na něj vydělali, a potom z něj nemají prakticky žádné potěšení? K čemu by jim to potom asi bylo? A to je, dámy a pánové, jeden z důvodů, proč nevěřím své babičce a další armádě depresivních pesimistů, kteří zastávají názor, že život jsou jenom starosti, práce a trápení. Uznávám, že každý má někdy špatné období, každému se může přihodit něco tragického, ale největším nebezpečím života je pořád člověk sám. Pokud totiž existuje v domnění, že nic nemá cenu a vše je předem ztracené, že svět se hemží podvodníky a na každém rohu se dá očekávat jenom to nejhorší, snad by se cítil líp mrtvý. Ovšem podle mě většina podobných lidí vypouští podobné věci z úst jenom ve špatné náladě nebo prostě proto, že je rozčiluje něčí naivita a bezstarostnost (jedny z mých převažujících vlastností), ale neznamená to, že se tím řídí pořád. Ačkoli vlastně nevím, proč tenhle článek píšu, a nerada rozdávám ponaučení (hlavně proto, že stejně nemám nikoho, kdo by při pohledu na mě neudělal pravý opak), z tohohle snad jedno plyne. Život je tu od toho, abychom si ho užívali, ne přežívali! Nemá cenu řešit zbytečné obavy ani překypovat blbou náladou jenom proto, že je venku třicet šest stupňů (pokud neondléváte jako já). Zrovna tak být zalezlý doma a umírat nudou, když se můžete něco dělat nebo se s někým sejít.
JUST LIVE!
C.

You can find only Fuckingham Palace here

Je osm ráno a já píšu na blogspot, a to může mít jediný důvod - že mám trochu narušený denní režim. Nejspíš to bude tím, že jsem asi v půl šesté ráno přijela z Londýna. Strávila jsem tam asi pět dní - sice s Edou (což je můj otec, a ne, nejmenuje se Eduard, ale příběh o tom, jak k téhle přezdívce přišel, je moc dlouhý a nezajímavý), ale pořád to byla Anglie, a ani se se mnou moc nehádal, pokud jsem ho tedy nezmlátila v metru. Což mě přivádí k tomu, že metro je narozdíl od Big Benu nebo Oxford Street skutečným centrem Londýna. Tady potkáte nejvíc lidí, tady získáte (zadarmo) nejčerstvější noviny, tady se povaluje nejvíc odpadků (to možná trochu přeháním). Ani se mi nechce počítat, kolik hodin jsem tam strávila, ale pradoxně mnohem víc než na všech ostatních místech vyjma našeho hotelu. Otázka číslo jedna - jací jsou Londýňané? Rozdělila bych je na dvě skupiny, které se ale mohou mísit, totiž na Kravaťáky a Indy a spol. Těžko říct, která z nich je početnější, co tím ale chci říct je, že pokud se někdo těšil na okouzlující zrzky v károvaných svetrech, je trochu vedle. Už proto, že většina místních obyvatel není vůbec bílá - můžete tu potkat především Indy, černochy, Pákistánce, arabky v hábitech zahalujících všechno kromě očí a směsici toho všeho. Pokud ale toužíte vidět skutečné Angličany, sedněte na linku někde v centru města, případně vystupte v bankovní čtvrti City, a prohlédněte si nekonečné davy pánů v oblecích, případně košilích (nepředstavujte si ale nic ve stylu Sherlocka Holmese nebo pana Darcyho) a taky pár dam v upravených kostýmcích.Nesmím ale zapomínat na turisty, kteří tvoří početnou část lidí, které za den potkáte - a to se nemusíte pohybovat jenom po Tower Bridge. Otázka číslo dva - jaký je Londýn? Je to neuvěřitelný paradox, ale vlastně mi nepřipadá jako to nejbritštější místo na světě. Není jako zbytek Anglie, je o něco modernější, rychlejší, má svou vlastní atmosféru. Zapomeňte na Lásku nebeskou, těch pár minut v první části Relikvií smrti ho vystihuje dokonale. A to nemyslím nijak špatně. Jenom mi tak nějak došlo, že je trochu jiné jet do Londýna a jet do nějakého malého městečka na severu (pravda, zatím jsem byla jenom v jednom). Ale jistě - je krásný, je úpravný, je jedinečný, a záleží jenom na vás, jestli dáte přednost klasickým památkám, mrakodrapům světoznámých bank nebo úhledným řadovým domečkům. Skutečně okouzlující jsou ale i hospůdky, obchůdky nebo knihkupectví - dokonce i shopping centra mají hezčí než u nás. Na to můžu plynně navázat třetí otázkou - co jsem si koupila? Vím, že tohle není blogspot o módě, ale proč se nepochlubit, ne? V Anglii je oblečení totiž opravdu levnější (většinou). Centrem nízkých cen je Primark na Oxford Street, kde jsem viděla mnohem víc lidí než na všech památkách dohromady. Někeré ženy vypadají, že tam stanují celý den, a odpočívají někde v koutě s látkovou taškou narvanou zbožím. Oproti tomu já jsem si tam koupila "jenom" tmavé džíny (čtyři libry), tričko s ohromnou černou mašlí (šest liber), příliš velké kalhoty od pyžama s norským vzorem (pět liber), vínové podkolenky (? asi dvě libry), průhledný deštník (tři libry) a lip smackery, které jsem kdysi marně sháněla v Douglasu. Jinak mám dvě volná trička z H&M, květované kalhoty z výprodeje v Topshopu (výprodej pořád neznamená zadarmo), svetr, který se v Británii nosí jako školní unifroma, a díky tomu stál u Markse&Spencera jenom pět liber, nějakou kosmetiku včetně velkého balení šamponu z Lushe, baseballovou bundu Oxfordské univerzity, nerd brýle s britskou vlajkou, peněženku z úžasného obchodu Acessorize, řetízek z Peacoks, který jsem si tam vyhlédla už v červnu, obří plakát do pokoje s Big Benem a červeným autobusem, nový deník s magnetem na zavírání, samozřejmě hromadu černého čaje a - nakonec - přívěsek na klíče s Relikviemi.Otázka číslo tři - miluju Londýn? Yes, I do!
C.
P.S. (věci, co mi naskakují, zatímco hledám obrázky) Ano, byla jsem v Londýně v době "nejhorších nepokojů od druhé světové války". Ano, nutila jsem každý večer Edu chodit venku do jedenácti. Ano, oba jsme to přežili.
P.P.S. Jedním z mých hlavních záměrů bylo obejít místa, kde se natáčel Harry Potter. Mám fotku na Millenium Bridge (což je ten most, který ve filmu zničili Smrtijedi - můžu vás ujistit, že pořád stojí) a taky na "nástupišti devět a tři čtvrtě", což je výklenek, který zbudovali pro turisty na nádraží King´s Cross. Bylo to pro mě docela překvapení, protože jsem měla v plánu přijít za nicnetušícím zaměstnancem nádraží někde mezi nástupišti devět a deset a zeptat se ho, kde je nástupiště devět a tři čtvrtě, ale stihla jsem jenom "Excuse me", protože on okamžitě zareagoval "Harry Potter?" (snad si nemyslel, že já jsem Harry Potter) a poslal mě úplně na druhou stranu. Mimochodem, proč v Praze nejezdí obří rudé autobusy s reklamou na Relikvie a fotkou Rona a Hermiony, jak se objímají?

This summer is gonna be the best summer of the year

Sedím v pokoji. Dívám se, jak venku prší. Píšu všem lidem, kteří jsou online na Facebooku (moc jich není), aby mi zadali nějaké téma na článek. Protože, upřímně, když si založíte blogspot, nikdo asi nečeká, že to skončí dvěma příspěvky (z nichž jeden je úvod a druhý Harry Potter, totiž jediná věc, o které jste v tuhle chvíli schopni něco doopravdy napsat). A protože se ani moji facebookoví přátelé nepyšní nijak omračující fantazií, už jsem zaplnila několik řádků prostě tím, že nemám o čem psát. Jedna z mých dobrých vlastností - dokážu psát prakticky o ničem. Dejte mi jediný nudný den a já o něm zaznamenám devět stránek do deníku. Jen tak. Prostě si sednu, o něčem chvíli přemýšlím, a když mám pocit, že mi hlavě utkvěla opravdu geniální myšlenka, rozvedu ji na deset řádků stylem, který sama nechápu. Především proto, abych byla pyšná na to, jak moc se věnuju tvůrčímu psaní.
Každý má nějakou věc, po jejímž zjištění na něj ostatní lidé jenom nechápavě zírají. Nemám na mysli nic jako je vražda nevlastního bratra. Moje fakty jsou následující.
- Nepiju kávu. Nikdy a za žádných okolností (když vynechám Eiskaffee, které se za kafe ani považovat nedá). K tomu, abych prakticky nespala, mi stačí hodně silný černý čaj. Potažmo několik hrnků.
- Kluci, co kouří, mi přijdou sexy.
- Mám radši Anděle a démony než Šifru mistra Leonarda.
- Jsem knihomol (ikdyž možná neodpovídám představě, jakou o takových lidech máte), ale nesnesu půjčené ani staré knihy. Vlastně vůbec nečtu knihy, které četl někdo přede mnou. Občas mi to vadí, i když jsem to byla já.

Hrozně depresivní písnička, která mi vždycky připomene Anglii

It all ends (but what is ALL..?)

Říct byla jsem na půlnoční premiéře Harryho Pottera a Relikvií smrti zdaleka nevystihuje všechno, co se tu noc stalo. Jsou věci - a takovou věcí myslím cokoliv, od lidí přes místa až po určitá období - ze kterých máte dobrou náladu, ze kterých jste nadšení nebo které vás dojímají. Pak je ale ještě jedna kategorie, a do té patří věci, které mají svůj vlastní pocit. Třeba Vánoce. Jde sice o jediný den v roce, ale přesto má jedinečnou atmosféru a patří k němu prostě vánoční nálada. A v mém případě patří - nebo patřil? - mezi věci s vlastním pocitem i Harry Potter.

Vím, že je to hrozně dětinské, ale když si pustím O´Children od Nicka Cavea (jedinou skutečně potterovskou písničku kromě znělky - tu du tu du du důůů du důů tu du du dů du dů :D) a prohlížím si obrázky z filmů, připadám si hrozně prázdně - přitom je to přece jenom vymyšlený příběh, který se mnou nemá nic společného. Ale možná mám něco společného já s ním. Už teď se mi těžko vzpomíná sama na sebe, když mi bylo devět - vypadala jsem jinak, chovala jsem se jinak, bavily mě jiné věci, znala jsem jiné lidi. Jedna věc mi ale z té doby zůstala. Když mě máma konečně donutila podívat se na první díl Harryho, ačkoli jsem ho dlouho tvrdošíjně odmítala s tím, že je to blbost (přitom jsem o něm paradoxně věděla jenom to, že nápis "Harry Potter" byl na želatinových fazolkách, které jsem si kdysi dávno koupila - jen tak mimochodem, tehdy mi nechutnaly a dneska je zbožňuju), začala jsem toužit jen po jediné věci. Najít v den svých jedenáctých narozenin v kaslíku dopis s mým jménem vyvedeným zeleným inkoustem... Později jsem ho tam opravdu našla, ale to už je jiný příběh. (Zklamu vás, ale jediným důvodem, proč ho nevyprávím, je, že není moc zajímavý. I když bych si přála, aby šlo o zatajování určitých věcí před mudly.) Nevím, jestli mě tehdy napadlo, že mi tahle posedlost vydrží dalších šest nebo sedm let. Pochybuju, že jsem si myslela, že ve svých téměř šestnácti letech uteču (radši jsem se neptala, jestli mi to někdo dovolí) do Prahy na půlnoční premiéru sedmého dílu. (Prosím, nikdy neříkejte osmý. Je to druhá část sedmičky.) Ale udělala jsem to. A kdyby Harry ještě pokračoval, jela bych tam znovu. (Ale ve skutečnosti nestojím o další díl. Bude to pro nás pro všechny kruté, ale budeme to muset překonat. Protože je upřímně mnohem lepší oplakávat konec svojí oblíbené edice, než se dívat, jak pomalu upadá a mění se v nečitelnou nastavovanou kaši. Jestli se Rowlingová nechá zviklat k tomu, aby psala Harryho dál... samozřejmě si to přečtu, ale ze všeho nejvíc jí přeju, aby to ustála a zůstala v lidských pamětích přísnou, ale legendární spisovatelkou.)

Končím s filozofováním. Tenhle článek píšu hlavně proto, abych vám řekla, jaký byl film. Na internetu se objevuje spousta stížností, ale já mám dojem, že i kdyby posledního Pottera úplně zkazili, mně se bude líbit i tak. Fakt je, že mně se o něco víc líbila první část, ale mám dojem, že tu v mých očích na dlouho žádný film nepřekoná (jo, mluvím o tom filmu, na který všichni kritici nadávali), a to z jediného důvodu - byla hlavně o atmosféře, o tom úzkostném pocitu v době, kdy náš milovaný kouzelnický svět ovládl Voldemort, kdežto "dvojka" byla dle očekávání mnohem akčnější a napínavější. Podle mě ale na emoce a atmosféru maličko zapomněli. Neříkám, že to chybělo úplně, ale... Zaprvé bych přidala trochu delší úvod. (Radím vám si doma pustit první část Relikvií, abyste se navnadili, protože potom to bude podle mě mnohem lepší.) Možná na tom má zásluhu i to, že při půlnoční premiéře v pražském multikině vypadl na první minutu nebo dvě zvuk, takže jsme viděli začátek bez zvuku (ne že by se obtěžovali pustit to znovu - ale nechci si stěžovat). Ale byli jsme v podstatě vtrženi rovnou do děje. Zadruhé - já vím, že je to už ohrané - bych tam dala něco víc o tom, jak umírali Lupin a Tonksová (plus aspoň zmínku o jejich synovi a o smrti Colina Creevyho). Záběr na dvě mrtvoly mi vážně nestačil. (Což zní trochu morbidně.) A zatřetí byla část, kde Harry zabije Voldemorta, jednou z nejméně zajímavých scén a zdá se, že moc nezapůsobila ani na ostatní lidi v Bradavicích. Voldy je mrtvý, fajn. Zdá se mi, že poslední díl měl možná jeden z nejméně dojemných konců - ale možná je to tím, že jsme všichni čekali jenom obrovskou nálož emocí, čekali jsme jich tolik, že to bylo prakticky nesplnitelné v rámci zachování příběhu.

Ale jinak... je to Harry. Bohužel poslední Harry. A místy se mi stejně chtělo brečet. (Zajímalo by mě, jestli si vůbec někdo pamatuje scénu, v níž Harry, Ron a Hermiona utíkají, zatímco kolem nich probíhá bitva, myslím, že zvuky jsou ztlumené a jenom tam hraje hudba.) Pohled na totálně zničené Bradavice jenom pomohl všeobecnému pocitu - jak říká plakát - "IT ALL ENDS". A pak je tady taky překvapení, za které Klovesovi moc děkuju (jestli v něm má tedy prsty on). Do filmu totiž přidal jednu větu, která v knížce nebyla. Doslovně si ji nepamatuju, ale řekne ji Neville během Bitvy o Bradavice a myslím, že až ji uslyšíte, tak ji poznáte. (Další věc, která mě málem rozbrečela.) Každopádně doufám, že to udělal se souhlasem Rowly, protože mi tím odpadá moje předsevzetí setkat se s ní a zeptat se, jestli byli Lenka a Neville spolu. Trochu jsem se totiž bála, co mi odpoví. (I tak se s ní ale chci pořád setkat.) Užila jsem si taky polibek Rona a Hermiony (i když už mi přišel trochu opožděný, ale pořád jsou jedním z nejroztomilejších párů v historii - no, obzvlášť Ron) a smrt Belatrix Lestrangeové (hrozně mě baví zkoumat její postavu, ale to nic nemění na tom, že to byla mrcha). A nesmím zapomenout na Snapea a Lily...

Zajímalo by mě, jestli se ještě někdy objeví něco jako je Harry, protože teď konečně zase vidím, že se mu žádný příběh nevyrovná a všechny ty údajné "mánie" nejsou ani z poloviny takové. A ještě jedna věc - jestli se Potterovi fanoušci cítí stejně jako já. Uvědomuju si, že je to naposledy - a i když bude většina z nás Harryho Pottera nadosmrti uvádět jako jeden ze svých oblíbených příběhů, už to nikdy nebude ono - už nikdy nepocítíme, že jsme součástí toho světa - už nikdy nám nebude připadat, že se to všechno odvíjí právě teď. Je konec, a z Harryho už zbyly jen knihy a filmy, které jako by najednou zaznamenávaly pouze vzpomínky - jako by se ze vstupenek do trochu jiné reality proměnily za jedinou noc zpátky v knihy a filmy - v učebnice dějepisu, které nám mají připomenout, co bývalo nové a skutečné. (Další filozofování opsané z mého deníku.)
Ale možná, že v sobě i za pár desítek let zlomek kouzla potterovského světa najdeme. Víte kde.
VOLDY´S DEAD! HOORAH!!
C.
(Video, které jsem se sem pokoušela vložit)

No.1

How to start?

The problem is that I dunno what language should I use?

Because when I see the blogspot, it makes me write It must be about mein English

But I usually don't write very good stuff like that

I think I'll delete this and start in Czech.

What to write?

My first article can't be about Harry Potter

It must be about me
About me??
Hello I am Cris. You all know me from my old blog which was called kikikutnarova.
But the adress is lame, and that's one of the reasons why I'm begginning again. Here.
In my dreams made in the UK.
Dobře, takhle nějak to vypadalo, když jsem nechala svoje ruce, aby psaly cokoli, co je napadne. Pravděpodobně bych se ale měla uvést nějak záživněji. Když se za tím ohlédnu, jediný důvod, proč jsem skončila s blogem (kam už jsem stejně nepsala) a začala s blogspotem byla nuda. Ve škole jsme totiž měli dvoudenní počítačový kurz (říkali tomu ICT a nejdřív se zdálo, že bude snesitelný, ale to byl omyl) a ani já nevydržím pět hodin na Facebooku.
Pár faktů, které byste o mně měli vědět (skutečně si nalhávám, že tohle bude někdo číst):
1. Jsem blázen do Británie. Do (nejen) britské angličtiny, britských knih, britských filmů, britské architektury, britského oblečení, britského čaje, britského jídla, britského počasí, britské vlajky, britské hudby a také (a především) do britských kluků. Vlastně je jenom jedno místo na světě, kde jsem v dospělosti ochotná žít. (Jo, je to Británie.)
2. Používám příliš mnoho závorek. (To vám nemusím říkat, myslím, že si toho každý brzy všimne sám. Občas se mi stává, že je text v závorce mnohonásobně delší než text před ní i za ní.)
3. Jsem teoreticky něco mezi básnířkou (mé umělečtější já), spisovatelkou (mé středně umělecké já) a novinářkou (mé neumělecké já). Jenom se mi to ještě nepodařilo uvést do praxe. Mám velkou spotřebu inkoustu a papíru.
Mám ve zvyku prozradit na sebe úplně všechno už při prvním setkání (bod číslo čtyři), ale to samé snad nemusí platit v prvním článku.
(Jen tak mimochodem: Tohle NENÍ módní blogspot.)
C.